Moták lužní, podobně jako ostatní druhy motáků, se vyznačuje štíhlým tělem, dlouhými křídly a dlouhým ocasem. Úzká dlouhá křídla a malá velikost těla mu umožňují efektivní lov potravy pátravým letem nízko nad terénem s minimálním výdejem energie (Clarke 1996). Loví nízkým a pomalým letem s oblibou na rozhraní dvou biotopů (ekotonu) – podél polních cest, vodotečí, stromových alejí apod. Kořist vyhledává v nízké vegetaci na zemi a následně na ni prudce útočí. Obvykle létá klouzavým letem s křídly mírně zdviženými vzhůru do typického tvaru „V“, hlavu má mírně skloněnou dolů. Rychlost letu během lovu se obvykle pohybuje mezi 20–30 km/hodinu. Je znám svou specializací na lov v protivětru. Vzácněji loví v sedě na zemi (Robertson 1954; Schipper 1977; del Hoyo et al. 1994; Suchý 1994; Clarke 1996).

Nabídka a dostupnost potravy významným způsobem ovlivňují reprodukci motáka lužního (Arroyo et al. 1998). S vyšší nabídkou potravy se zvyšuje pravděpodobnost zahnízdění jednotlivých párů, hnízdění začíná dříve a velikost snůšky i počet vyvedených mláďat jsou vyšší (Arroyo et al. 2007). Samci loví potravu mimo vlastní hnízdiště, zřejmě z důvodu omezené nabídky potravy v nejbližším okolí hnízdiště nebo také proto, aby na přítomnost hnízda neupozorňovali. Většinu času tak tráví na lovu mimo hnízdiště. Délka doleta samce za potravou se pohybuje od 1,5–10 km (Poprach et al. 2016), v Polsku však byl zaznamenán dolet za potravou i 18,5 km (D. Krupiński in litt. 2016).

Přílet samce s potravou na hnízdiště a předání potravy samici, případně přímé krmení mláďat samcem, má svůj zaběhlý rituál, který se v několika variantách opakuje. Nejčastějším způsobem je: 1. přílet samce s potravou a předání potravy samici v letu, kdy samec potravu z pařátů v letu upustí a samice ji akrobatickým manévrem do pařátů chytí nebo si potravu předají z pařátu do pařátu; 2. přílet samce s potravou na hnízdo s mláďaty, kdy samec nepředá potravu samici, ale nese ji na hnízdo mláďatům; 3. přílet samce s potravou, samec předá potravu samici na hnízdě bez vylétnutí samice z hnízda. K tomuto způsobu předání potravy dochází zejména v případě rizika prozrazení hnízda (přítomnost člověka na hnízdišti) v období inkubace vajec nebo péče o malá mláďata; 4. přílet samce s potravou, samec předává potravu samici na zemi; 5. přílet samce na hnízdiště s potravou, následně dochází ke konzumaci potravy samcem nebo samicí. Toto chování má dvě příčiny, a to přítomnost člověka na hnízdišti nebo neúspěšné hnízdění, kdy samec po vysečení či predaci hnízda 2–3 dny potravu ještě přináší, samice ji případně přebírá a buď ona nebo samec ji zkonzumují. Vzácněji také probíhá předání potravy nepozorovaně ve větší vzdálenosti od hnízda. Mláďata po vylíhnutí a malá mláďata na hnízdě krmí výhradně samice, a to ze zobáku do zobáku. Samec je schopen zřejmě krmit dospívající mláďata, která mohou menší kořist polykat sama (Suchý 1994). Poté, co se mláďata naučí dobře létat, jim rodiče předávají potravu v letu z pařátu do pařátu nebo ji v letu upustí a následně ji mládě chytí. Předávání potravy mláďatům v letu jsme na hnízdištích často pozorovali (Poprach et al. 2016).

Potravu motáka lužního tvoří drobní savci, zejména hraboši – hraboš polní a případně hraboš mokřadní (Microtus agrestis), v letech jejich gradací hraboši v potravě převažují. Potravou jsou v menší míře ptáci hnízdící většinou na zemi, jejich mláďata nebo i vejce. Z ptáků je nejčastěji zastoupen skřivan polní, regionálně (např. v Anglii, Nizozemsku) linduška luční (Anthus pratensis), bramborníček černohlavý (Saxicola torquata), strnad obecný (Emberiza citrinella), špaček obecný (Sturnus vulgaris), konipas luční (Motacilla flava). Směrem na jih diverzita ptáků v potravě narůstá a vyskytují se v ní další druhy převážně žijící na zemi, např. skřivan lesní (Lullula arborea), chocholouš obecný (Galerida cristata), chocholouš vavřínový (Galerida theklae), skřivánek krátkoprstý (Calandrella brachydactyla), kalandra (Melanocorypha sp.) apod. Menší druhy plazů, nejvíce ještěrky, jsou zastoupeny v potravě motáka lužního v celém jeho hnízdním areálu, avšak významnou složku potravy tvoří zejména v jižní Evropě a v Asii. Např. ve stepích jižně pod Uralem (hranice Ruska a Kazachstánu) tvořila ještěrka obecná (Lacerta agilis) 52 % potravy přinesené do hnízda. Podobně větší hmyz, např. kobylka zelená (Tettigonia viridissima), sarančata (Chorthippus sp.) a kudlanka nábožná (Mantis religiosa), se nacházejí v potravě ve větší části areálu rozšíření. Vyšší zastoupení však dosahují v jižní Evropě nebo na zimovištích. Hmyz může být v potravě zastoupen početněji u dospělých ptáků na jaře a u čerstvě vyvedených mláďat motáka lužního, protože je pro ně snadnou kořistí. V širší oblasti střední Evropy tvoří nejvýznamnější složku potravy hraboš polní a případně hraboš mokřadní. Z lovných druhů bývá v zemědělských kulturách v potravě výjimečně zastoupena drobná lovná zvěř (del Hoyo et al. 1994).

Z České republiky jsou známy nepočetné údaje o složení potravy motáka lužního. Celkem bylo v letech 1946–2015 na hnízdech zjištěno 170 jedinců potravy (157 ex. obratlovců, 13 ex. bezobratlých). Ptáci byli zastoupeni 47 jedinci (28 %): 1 mládětem koroptve polní, 1 mládětem křepelky polní (Coturnix coturnix), 1 mládětem čejky chocholaté (Vanellus vanellus), 33 skřivany polními, 1 linduškou sp. (Anthus sp.), 1 bramborníčkem hnědým (Saxicola rubetra), 1 špačkem obecným, 1 vrabcem polním (Passer montanus), 3 strnady obecnými a 4 jedinci neurčeného druhu (Aves). Savci byli zastoupeni 106 jedinci (62 %): 2 krtky obecnými (Talpa europea), 1 křečkem polním (Cricetus cricetus), 1 norníkem rudým (Clethrionomys glareolus), 92 hraboši polními, 2 mláďaty zajíce polního (Lepus europaeus) a 8 neurčenými druhy (Mammalia). Plazi byli zastoupeni 4 jedinci (2 %) ještěrky obecné (Lacerta agilis). Bezobratlí byli zjištěni v počtu 13 jedinců (8 %): 11 kobylek zelených, krovky a krunýře brouků (Coleoptera) – minimálně 1 ex., zbytky skořápek hlemýždě páskovky keřové (Cepaea hortensis) – minimálně 1 ex. (Poprach et al. 2016).

Autor: Karel Poprach